DF STUDIO

STUDIO DOKUMENT A FORMA

TELEOBJEKTIVY Z BÝVALÉ NDR

Současné objektivy jsou mnohem dokonalejší než stará „skla“. Ta nám ale přesto mohou poskytnout zajímavé fotografické zážitky. Manuální ostření na matnici zrcadlovky a ruční nastavování clony, to vše je v digitálním věku anachronismem. Přesto se mnozí fotografové vrací k tzv. „starosklíčkům“. Některé historické objektivy jsou drahé, jiné můžeme vzhledem k tomu, co jimi lze zobrazit, pořídit docela levně.

To druhé platí pro níže uvedené kratší a střední teleobjektivy vyráběné v bývalé NDR od padesátých do osmdesátých let minulého století. Rádi s nimi rekreačně fotografujeme. Protože používáme přístroje značek Olympus a Panasonic s tzv. 4/3 čipy, odpadá problém neostrosti či vinětace v rozích snímků.

Primotar 3,5/135 dnešní „starosklíčkaři“ rádi používají. Říkají mu „Primouš“ a původně vznikl jako objektiv pro velkoformátovou fotografii. Je postavený na klasickém schématu objektivu Tessar, má tedy čtyři čočky ve třech skupinách. Nejde o pravý teleobjektiv, jedná se o objektiv běžné konstrukce, a proto je poměrně dlouhý. Nejkratší zaostřovací vzdálenost – 160 cm. Primotar o ohniskové vzdálenosti 135 mm společnost Meyer Optik Görlitz uvedla na trh v roce 1956 v hliníkové verzi. O čtyři roky později už se prodával v černé barvě. Při otevřené cloně je kresba měkčí, ale příznivci Primotaru oceňují pěkný bokeh, tj. rozostření mimo oblast ostrosti. Zacloníme-li na 5,6 nebo 8, dostaneme kresbu, na kterou jsme při této cloně zvyklí u vět-šiny objektivů. Existuje ještě Primotar o ohniskové vzdálenosti 180 cm.

Čtyřčočkový Primotar k ostřejší kresbě potřebuje zaclonit alespoň na 5,6. Při otevřené cloně a za příznivých světelných podmínek poskytuje příjemný, bublinkový bokeh.
Na čipu formátu 4/3 (tj. 17,3 x 13 mm) vychází ohnisková vzdálenost 270 mm.  Primotar nám umožňuje pořídit snímky ve stylu „vintage“.
Fotografujeme-li krajinu, dvojnásobné ohnisko se nám v případě 4/3 čipu vyplatí – Primotar s příjemnou kresbou k sobě „natlačí“ vzdálené objekty.
Primotary se vyráběly nejprve v hliníkové, později v černé verzi. I když ten náš vypadá na fotoaparátu jako hliníková trubka, je naším nejstarším a zároveň nejoblíbenějším sklem s delším ohniskem.

Telemegor 5,5/180 se v hliníkové verzi objevil už v roce 1952. Předchůdci stejného jména existovali v po-lovině 30. let minulého století. Je obdivuhodné, že v Drážďanech, které se v únoru 1945 staly obětí bom-bardování, podařilo obnovit výrobu kvalitních fotoaparátů řady Exakta (firma Ihagee) a jen nedaleko odtud v saském Zhořelci výrobu objektivů (Meyer-Optik). Název Telemegor znamená „teleobjektiv Meyer Görlitz). Černá barva přišla v roce 1960. Clona objektivu má 15 lamel. Nejkratší zaostřovací vzdálenost činí 2 m. Kresba je měkká, ale barvy až neskutečné. Je to nedostižný malíř. Telemegor potřebuje clonit na 8 nebo na 11, a potom jsou snímky ostré. Otevřená clona poskytuje bublinkový bokeh, který oceňují tzv. starosklíčkaři. Ohnisková vzdálenost 180 je pro Telemegor základem, existují stejnojmenné objektivy s oh-niskem 250, 300 a 400 mm. Kolem roku 1965 řadu Telemegor vystřídaly jinak korigované objektivy řady Orestegor.

Největší předností Telemegoru 5,5/180 je osobité a zároveň velmi působivé podání barev. Problémem může být měkká kresba v případě otevřené clony.
Telemegor je nedostižný malíř. Chceme-li získat ostřejší snímky, musíme clonit, clonit a clonit.
Telemegor 5,5/180 je druhým nejmenším ze stejnojmenné „rodinky“ pro kinofilmové přístroje. Telemegory se vyráběly i s ohnisky 150, 250, 300, 400 a 500 mm.  

Sonnar 3,5/135 je synonymem ostrosti zobrazení. Nechce se ani věřit, že jeho schéma bylo vypočítáno téměř před sto lety. Je jednoduchý, lehký a ohnisková vzdálenost 135 mm vyhovuje kde komu ve spoustě situací. Nejkratší zaostřovací vzdálenost je skvělá – jeden jediný metr. V případě, že používáme zrcadlovku nebo tzv. bezzrcadlovku Olympus či Panasonic formátu 4/3, vychází ohnisková vzdálenost dvojnásobná, tj. 270 mm. A na jeden metr objektiv skutečně zaostřuje, což považujeme za skvělé pro „téměř makro“ (např. snímky květin či většího hmyzu). Firma Carl Zeiss Jena během času přinesla tři základní varianty Sonnaru. Tzv. zebra (na obrázku) pochází z roku 1966. Později se objevily modernější verze, přičemž ta z 80. let byla menší a měla MC antireflexní vrstvy. Koncepci oblíbeného Sonnaru během doby okopírovala řada výrobců Nikon, Olympus, Pentax, Canon, Leica, Konica). Není divu.

Sonnar 3,5/135 je naší „nejostřejší tužkou v penálu“. Ostrá kresba i při otevřené cloně představuje jeho největší výhodu. Fotografové pracující s tzv. full-frame formátem ho používají jako portrétní sklo, my jako výkonný teleobjektiv s ohniskem 270 mm.
Malý Sonnar označovaný slovem „zebra“ z poloviny 60. let ještě nemá MC vrstvy, ale jinak mu není co vytknout.
Fotografováno zrcadlovkou Olympus E3 z roku 2007 a Sonnarem 3,5/135 „zebrou“ s otevřenou clonou a ze vzdálenosti 4 metry.

Pentacon 4/200 je vlastně starším pětičočkovým objektivem z produkce firmy Meyer Optik, který známe jako Orestegor 4/200. Dnes není drahý, lze ho sehnat hlavně s uchycením M42 nebo s bajonetem Exakta. Na internetu jsme našli toto hodnocení: „Rozlišení je docela v pořádku na F4 a vysoké na F8, možná ne tak vysoké jako drahé moderní teleobjektivy, ale velmi použitelné pro většinu použití. Bokeh působí hladce a nenápadně“ (https://panoramacircle.com/2018/08/09/pentacon-4-200-review-nice-telephoto-for-40/. Váží 0,6 kg, nejkratší zaostřovací vzdálenost činí 2,4 m. Máme ho k dispozici s bajonetem Exakta, dá se ovšem sehnat i se závitem M42. Používáme ho na přístrojích značky Olympus s tzv. 4/3 čipem (velikost poloviny kinofilmového políčka). Vychází tedy dvojnásobná ohnisková vzdálenost a 400 mm už je docela dost… Dobrý, kvalitní a uživatelsky příjemný teleobjektiv.

Pentacon 4/200 s uchycením pro bajonet Exa-Exakta na 4/3 formátu představuje už docela silný, čtyřistamilimetrový teleobjektiv. Je poměrně těžký, má předvolitelný clonový kroužek a dobře se ovládá.
Uchycení Exa-Exakta nám bohužel neumožňuje v případě Pentaconu 200 mm na tělech Olympus zaostřit ne nekonečno. Můžeme s ním tedy fotografovat asi do vzdálenosti 40 metrů.

Pentacon auto 2,8/135 jsem koupil v roce 1987 za 1600 Kčs, což tenkrát nebylo málo. Jedná se o pokra-čovatele objektivu Meyer Orestor 135/2,8, přičemž se nejdříve vyráběl s patnáctilamelovou clonou, později stačilo lamel šest. Jde o poctivý kus skla a kovu, má pět čoček ve čtyřech skupinách. Dnes je mnohými fotografy podceňovaný s tím, že Sonnary jsou lepší. Není to tak úplně pravda. Co mu při otev-řené cloně chybí na ostrosti, nahrazuje teplejšími barvami a pěkným rozostřením mimo hloubku ostrosti. Nejkratší zaostřovací vzdálenost činí necelých 1,7 m, což je podobné jako u mnohem staršího Primotaru. Cloníme-li na 5,6 či na 8, není mu co vytknout. Výhodami jsou integrovaná sluneční clona a kompaktní rozměry objektivu vhodného např. pro portrétování lidí nebo zvířat.

Pentacon auto 2,8/135 z poloviny 80. let s uchycením prostřednictvím závitu M42 je vybavený MC vrstvami a umožňuje přepínání auto-manuál.
Stopětatřicetimilimetrový Pentacon auto rádi používáme. Má velmi pěkné podání barev, výhodou je vysunovací sluneční clona.
Fotografováno Pentaconem auto 2,8/135. Protože se v našem případě ohnisko dvakrát prodlužuje, objektiv využíváme k portrétování zvířat na větší vzdálenost.