Svůj první Flexaret jsem získal v roce 1985 čirou náhodou. Jako začínajícímu učiteli mi dali na starost tzv. didaktickou techniku – promítačky všeho druhu, magnetofony, gramofony atd. Ve škole byla fotokomora zařízená na černobílou fotografii. A ve skříni mezi cívkami, miskami a vývojnicemi se povalovaly dva zapomenuté a z evidence vyřazené Flexarety se zajímavým označením ŠKOLNÍ PŘÍSTROJ. Tak jsme se s kolegou rozdělili…
Co je to ten Flexaret? Ve své době se jednalo o kvalitní středoformátovou dvouokou zrcadlovku určenou pro amatérské fotografování. Proč dvouokou? Přístroj má dva objektivy. Tím horním objektivem se za pomoci šachticového hledáčku a zrcátka fotograf dívá na to, co chce vyfotografovat. A spodní objektiv, hodnotnější (je na něm napsáno Belar 3,5/80), zaznamenává to, co fotíme. Tehdy jsem byl rozmazlený kinofilmovou Prakticou, takže Flexaret mi připadal neohrabaný. Ale ve fotokomoře, pod zvětšovacím přístrojem, vše vypadalo jinak. Negativ o rozměrech 6 x 6 cm byl úplně někde jinde než kinofilmové políčko. A barevné středoformátové diapozitivy, které tehdy vyžadovaly tiskárny, vycházely také velmi dobře. Chtělo to jen během fotografování přemýšlet a nespěchat…
Označení ŠKOLNÍ PŘÍSTROJ nám v případě této flexarety (nemůžu se zbavit toho ženského rodu) říká, že v letech 1956 až 1958 proběhla celostátní akce, kdy byly fotoaparáty z Meopty Přerov dodávány školám. Malá škola dostala jeden, velká dva. Snad to bylo pro učitele, aby mohli dokumentovat život školy, snad pro vznikající fotokroužky, nevím… Jedná se o flexaretu čtvrté generace, takže po každé expozici je třeba ručně posunout film.
Jsem moc rád, že moji předchůdci na kostelecké základce kdysi fotoaparát vyřadili z evidence, ale nevyhodili ho. Byla by to škoda…
