Nejznámější dvouokou zrcadlovkou byl u nás ve 40., 50. a 60. letech minulého století Flexaret. Kvalitní přístroj z produkce Meopty Přerov využívali nejen amatéři, ale i profesionálové. Málokdo ví, že první generace Flexaretu spatřila světlo světa už v roce 1939. Následovaly další generace – bylo jich celkem sedm…
Koncepci dvouoké zrcadlovky jsme vysvětlili v příspěvku nazvaném Flexaret IV – školní přístroj. Fotografovali jsme také německým současníkem první generace Flexaretu, Rolleicordem, jemuž se na dalších řádcích budeme věnovat.
O tomhle přístroji se na internetu píše: „Rolleicord je středoformátovádvoučočková zrcadlovka vyrobená společností Franke & Heidecke (Rollei) v letech 1933 až 1976. Jednalo se o jednodušší, levnější verzi špičkové Rolleiflex TLR, zaměřenou na amatérské fotografy, kteří chtěli kvalitní fotoaparát, ale nemohli si dovolit drahý Rolleiflex. Bylo vyrobeno několik modelů Rolleicord; pozdější modely měly obecně pokročilejší funkce a na dnešním trhu bývají ceněny výše“ (https://en.wikipedia.org/wiki/Rolleicord).
Dvěma čočkami se samozřejmě myslí dva objektivy nad sebou, přičemž se horním za pomoci zrcátka fotograf dívá na to, co fotografuje. A dolní objektiv prostřednictvím centrální závěrky pouští světlo na film formátu 120 (tj. svitkový šíře 6 cm opatřený krycím papírem).
K odřenému, hodně používanému, ale funkčnímu Rolleicordu jsem dostal zcela náhodou. Kdysi mi ho daroval kolega, důchodce, který přístroj podědil po svém tatínkovi. Ten si ho v roce 1944 přivezl jako jednu z mála příjemných vzpomínek na totální nasazení v Německu.
Nad nápisem Rolleicord jsou dvě zkratky – D. R. P. (Deutsches Reichspatent) a D.R.G.M. (Deutsches Reichs-Gebrauchsmuster). Přístroj je vybaven snímacím objektivem Triotar 3,5/7,5 cm. Fotograf sleduje scénu prostřednictvím objektivu Heidoscop-Anastigmat 3,2/7,5 cm.
Pro základní nastavení kombinace „clona-čas“ slouží tabulka na zadní stěně fotoaparátu. Na pravé straně jsou dvě otočná kolečka – jedno slouží k zaostřování, druhé k posunu filmu. Fotograf při přetáčení filmu sleduje čísla na krycím papíru v okénku na spodní straně přístroje.
Centrální závěrka Compur umožňuje exponovat časy T, B, 1 sec a zlomky sekundy ½, 1/5, 1/10, 1/25, 1/50, 1/100 a 1/300, což je pro dvouokou zrcadlovku naprosto dostačující.
Fotoaparát je svým výkonem srovnatelný se „školním“ Flexaretem, který je o nějakých 15 let mladší…
_____________________________________________________________________
Náročným fotografům a profesionálům byly určeny přístroje Rolleiflex, synonymum kvality a vysoké ceny. Kromě „klasiky“ pracující s formátem 6 x 6 cm firma už ve třicátých letech uvedla na trh menší přístroj určený pro dnes nevyráběné filmy šíře 4 cm označované číslem 127.
Tyto přístroje jsou nazývány „Rolleiflex baby“. Náš malý Rolleiflex se mi čirou náhodou podařilo na podzim roku 1984 koupit za 200,- Kčs od podivného návštěvníka hospůdky na autobusovém nádraží ve Valašském Meziříčí. Byl to tenkrát skoro celý měsíční žold četaře-absolventa základní vojenské služby. Fotoaparát bezvadně funguje, ovšem je tu problém – dnes do něho nekoupíte film.
Výrobní číslo 522 466 a závěrka Compur Rapid prozrazují, že tohle „bejby“ v Braunschweigu vyrobili někdy v letech 1934 až 1936. Kvalitní závěrka dává fotografovi na výběr dlouhou řadu expozičních časů: T, B, 1 sec a zlomky sekundy ½, 1/5, 1/10, 1/25, 1/50, 1/100, 1/250 a 1/500. Světlo na film prochází objektivem Tessar 2,8/6 cm, pohled na svět zajišťuje Heidoscop-Anastigmat 2,8/6 cm.
Převíjení filmu zajišťuje páčka na pravé straně, na straně levé je otáčecí kolečko sloužící k zaostření. Výrobce ho vybavil stupnicí s vyznačením vzdálenosti v metrech.
K nastavení kombinace „clona-čas“ slouží tabulka na zadní stěně fotoaparátu, stejně jako v případě většího Rolleicordu. Navíc je tu ale velmi užitečná vychytávka – na zadní stěně šachtice najdeme tabulku hloubek ostrosti, což je pro fotografování vynikající pomůckou.
Nad nápisem Rolleiflex najdeme stejné zkratky – D. R. P. (Deutsches Reichspatent) a D.R.G.M. (Deutsches Reichs-Gebrauchsmuster).
Za pokus, na který časem dojde, stojí nabití „bejbiny“ kinofilmem, což se bude odehrávat za poslepu, protože na naprosté tmy. Pokud se věc podaří, byla by exponována i perforace.
