Pro snímky rostlin, živočichů a malých předmětů pořízené z minimální vzdálenosti se vžilo označení „makro“. Nelámejme si hlavu s tím, že podle literatury skutečné makro začíná zobrazením v poměru 1:1, tj. velikost fotografovaného objektu na snímači přístroje má být stejná jako skutečná velikost objektu. Fotografické makroměchy prý umožňují až desetinásobné zvětšení. Tolik šedivá teorie…
Ten, kdo amatérsky fotografuje pro radost, hledá stále nové motivy. A fotografie berušky, čmeláka, včely či jen obyčejné mouchy může být opravdu zajímavá. Představme si jejich zvětšeniny vytištěné ve formátu A3… To vše dnes lze bez větších problémů pořídit za pomoci speciálního makroobjektivu. Kdysi jsem si k zrcadlovce 4/3 formátu pořídil skvělý objektiv Zuiko 2/50 Macro. Má 11 čoček a nebyl věru levný…
Mnohem levnější je pořídit si mezikroužky.
Fotografování se starými mezikroužky Ihagee a objektivy s bajonetem Exa-Exakta
Dřívější fotografové to v případě makra snadné neměli. Dnes objekt našeho zájmu fotografujeme vícekrát, protože stačí milimetry, a jsme mimo rovinu ostrosti. U digitálu to nic nestojí, naši předkové, amatérští fotografové, používající filmy (často drahé barevné), na tom byli v tomto ohledu mnohem hůře. Materiálem šetřili a místo makroobjektivů používali mezikroužky.
Co jsou to mezikroužky
Chceme-li si vyzkoušet makrofotografování, jsou také dnes mezikroužky nejjednodušším a nejlevnějším řešením. Dají se koupiti i k současným zrcadlovkám a bezzrcadlovkám. Před několika desítkami let patřily k nezbytné výbavě pokročilejších fotoamatérů.
Jde o tubusy, které se vkládají mezi tělo fotoaparátu a objektiv. Tím se zkrátí minimální zaostřovací vzdálenost – čím větší je délka tubusu, tím více se tato vzdálenost zkracuje. Musíme ovšem počítat se zhoršením světelnosti objektivu. Zvětšíme obraz na snímači, ale za cenu velmi malé hloubky ostrosti. Musíme tedy clonit, clonit a clonit. Dnes si můžeme pomoci zvýšením ISO – o hodnotě 800, zcela běžné pro současné fotoaparáty, si před nějakými 70 lety mohli fotografové nechat zdát. Filmy o citlivosti 27 DIN, tj. dnešní ISO 400 už vykazovaly velké zrno, v případě fotografování na barevný materiál se práce opravdu prodražila, a uspokojivý výsledek byl navíc značně nejistý.
Stařičké mezikroužky Ihagee a objektivy pro Exaktu
Po dědečkovi jsem kdysi zdědil sadu mezikroužků z 50. let a kinofilmovou Exu. Postupně se mi do rukou dostaly další přístroje řady Exa-Exakta s různými objektivy. To už jsem fotografoval digitálními zrcadlovkami Olympus E3 a E5. Redukci Exakta-Olympus 4/3 nebyl problém koupit, takže vyzkoušení práce s mezikroužky nestálo nic v cestě.
Staré mezikroužky samozřejmě nemají elektroniku, kromě upevňovacích členů mají dva samostatné tubusy – jeden kratší, druhý delší. Celková délka činí 68 mm, takže po upevnění objektivu po odečtení výšky bajonetu celá sestava posunuje objektiv o 50 mm od roviny filmu (tj. čipu).
Jak na to
Nejčastěji jsem používal nejkratší možnou sestavu – tj. pouze dva krajní upevňovací členy. Pro fotografování hmyzu, kapek vody a detailů květů to bohatě stačilo. Výhodou některých kdysi běžných objektivů (Tessar, Domiplan) je předvolitelná naskakovací clona. Stačí tedy zvolit clonu (alespoň 8, lépe 11 nebo 16) a při otevřené cloně zaostřit. Před zmáčknutím spouště fotoaparátu je třeba namáčknout clonu objektivu – potřebujeme tedy obě ruce a zároveň musíme pevně držet fotoaparát. Dá se to zvládnout. Zmíněné Olympusy mají stabilizované tělo, takže „při makru“ člověk udrží v pohodě 1/60, se štěstím 1/30 sekundy. Při běžném denním světle nastavíme ISO 500, případně 800, což by mělo stačit.
S jinými přístroji to bude poněkud odlišné, ale podobné. Mezikroužků a digitálních zrcadlovek či bezzrcadlovek (i bazarových) je dnes k mání spousta. Staré objektivy a redukce také nestojí svět.
Nejlépe se fotografují nehybné objekty. V případě hmyzu či květin stačí málo, třeba nepatrný závan větru, a snímek nebude ostrý. Proto se vyplatí jeden motiv vyfotit několikrát. Experimentování při amatérské fotografii je skvělou zábavou a pro makro to platí dvojnásobně. Kdo si hraje, nezlobí…
Makroměch – na pohled efektní, ale těžkopádné řešení
Stejně jako s mezikroužky se dá pracovat i s makroměchem. Jedná se o fotografický měch, který se vkládá mezi objektiv a tělo přístroje. Měch má posuvnou konstrukci, takže změny vzdálenosti objektivu od těla probíhají plynule, ne skokově, jako v případě mezikroužků. V literatuře se uvádí, že s makro měchem můžeme docílit až desetinásobného zvětšení. Potřebujeme ale stabilní stativ, úprava se hodí pro aranžované fotografování nepohyblivých objektů. Zkuste si takhle fotografovat venku kytičky nebo hmyz…
Závěrem:
Někteří fotografové dnes v přírodě používají kvalitní teleobjektivy, s tím, že zaostří na nejkratší možnou vzdálenost a udělají výřez. U dnešních zrcadlovek a bezzrcadlovek, které mají velké rozlišení, to není problém. Moderní teleobjektiv je ovšem drahý.
My se ale zabýváme „retro-fotografováním“. S teleobjektivem je tu řešení, které jsme si už vyzkoušeli při fotografování květin a hmyzu. V případě včel a vos se navíc sníží nebezpečí, že si z fotografické vycházky odneseme žihadlo, což by se nám při použití mezikroužků nebo makroobjektivu mohlo lehce přihodit…
Poměrně levně (cca 2 000 Kč,-) lze pořídit staré východoněmecké objektivy Sonnar 3,5/135, které umožňují ostřit od jednoho metru. A v případě zmíněných starších zrcadlovek Olympus E3 či E5 s 4/3 čipem máme ohnisko dvojnásobné – 270 mm, což se při fotografování na vzdálenost jednoho metru tomu makru přibližuje. Staré Sonnary navíc pěkně a ostře kreslí…
