Do roku 2002 jsem fotografoval různými přístroji – kinofilmovými (Exa 1a, Zenit TTL, Exakta RTL1000, Praktica MTL 5b) i těmi na svitkový film (Weltax, Pentacon six TL). Černobílý proces, negativní i pozitivní, jsem zvládal bez problémů. V rodinném domku se mi v polovině 80. let podařilo vybudovat fotokomoru vybavenou zvětšovacím přístrojem Magnifax 3a. Barevné fotky bylo ale třeba svěřit fotolabu, což byl kámen úrazu. Na nějaké výřezy jsem v případě „barvy“ mohl zapomenout.
Začátkem tisíciletí se do popředí drala digitální fotografie. Přístroje s rozlišením 2 Mb stály kolem 20 tisíc, což mi přišlo jednak drahé, jednak technicky nedostatečné – rozlišení 1600 x 1200 pixelů, to bylo na nějakou tvůrčí práci málo. Když jsem je viděl, napadla mě slova o „bakelitových zrůdách“ z Tajné knihy o fotografii…
Vše se změnilo, když se objevila novinka od Panasonicu. Byla věru drahá – téměř 34 tisíc Kč, ale nabízela tehdy slušné rozlišení, kvalitní objektiv, plně manuální ovládání a robustní konstrukci. Tak jsem tehdejší novinku koupil a dodnes toho nelituji, i když už s tím digitálním veteránem fotím jen občas.
Rozlišení 4 Mb dnes u lidu fotografujícího vyvolá úsměv, ale bohatě stačí pro kvalitní tisk formátu A5. Objektiv Summicron s trojnásobným zoomem a se základní světelností 1:2 ve své době patřil k tomu nejkvalitnějšímu, co výrobci na digitální kompakty montovali.
Velký displej tehdy také představoval bonus, i když absenci antireflexní vrstvy u Panasonicu museli vyřešit otevírací šachticí, která ho v zavřeném stavu chránila. Fotograf může využít také optický hledáček, který zoomuje společně s objektivem a disponuje dioptrickou korekcí. O tom, že přístroj mířil na náročné fotografy, svědčí i horní displej, dnes vymoženost profesionálních zrcadlovek.
Samozřejmostí je patice pro blesk – funguje se systémovými blesky Panasonic a Olympus. Kdysi jsem s tímhle foťáčkem v pohodě používal blesk National 3057 z poloviny 80. let, původně koupený k Praktice.
Tenhle Panasonic má vše, co fotograf potřebuje – makro, manuální ostření, různé expoziční režimy – prioritu clony, času, manuál, plný automat. Nechybí ani sériové snímání, samospoušť a několik režimů práce s vestavěným bleskem. Baterie má velkou výdrž, skvělá je nabíječka. Výrobce nešetřil na délce přípojného kabelu, takže můžeme pracovat s přístrojem připojeným k el. síti, což se mi osvědčilo v případě fotografování předloh na pracovním stole.
Fotograf, spisovatel a novinář Ondřej Neff kdysi napsal recenzi, ve které nešetřil superlativy, přičemž si dodnes pamatuji jeho hlášku „člověk má pocit, že drží v ruce něco pořádného“. Jediné, co přístroji vytknul, bylo pomalé ukládání exponovaných snímků. To je dnes, pro člověka rozmazleného rychlými zrcadlovkami, opravdu nepříjemné. Jiný mínus ale na tom stařičkém kompaktu neshledávám.
Vlastně jeden handicap tu je – šum čipu při citlivosti 400, která je téměř nepoužitelná. Fotografuji tedy pouze se základní citlivostí 100 a využívám vysoké světelnosti a velmi dobré kresby objektivu.
Co napsat závěrem? I po třiadvaceti letech přístroj dobře slouží, má teprve druhou baterii a za sebou desetitisíce snímků. Dnes už bohužel dlouho nežijící opravář fotografických přístrojů, pan Pavel Heřtus, o kvalitních analogových aparátech kdysi prohlašoval: „Ten si kup, to je držák!“ Myslel tenkrát Exaktu RTL1000, ale určitě by dnes stejnými slovy hodnotil i dávný kompakt od Panasonicu…
